Rozjímání o prchavosti snímků....
Čím více lpíme na uchování (uchopení) „věčnosti“, na něčem trvalém… tím křehčí a pomíjivější to je. Nemyslím zrovna moc, slávu… ani dým z lulky… myslím fotografii…
Potom „zázračně“ ve světě funguje paradox, čím víc se (něčeho) zříkám, tím jsem svobodnější, když přestanu lpět na „věčnosti“ – začnu žít přítomností a život dostane smysl (v určité chvíli, na určitém místě i prohlížení obrázků může dát smysl životu /osamělého, nezralého…/ člověka…
Oč křečovitěji se upínáme k trvalosti (věčnosti??), tím víc stavíme na písku, tkáme z pavučin. Druhý „problém“ je, že podceňujeme smog[1] hluku a obrazů (noiinting). Prvenství mezi „obrazy“ mají fotografie, a jejich rozmístění „v síti“ (v síti čeho? – čím je utkána neskutečná pavučina, která je proudem nesčetných číslic, které pomocí naší mysli a počítače vytváří „virtuální svět“.
Krom jiného jsme zahlcováni, přesycováni… informacemi, zvláště obrazovými…
„Fotografie jsou asi vůbec nejzáhadnějšími ze všech objektů, které vytvářejí a prosycují prostředí běžně chápané jako moderní. Fotografie zcela doslova zachycují či ,uvězňují zkušenost‘ a fotoaparát je ideálním ramenem dobyvatelského vědomí.“ [2]
Správný moderní člověk potřebuje mít fotoaparát i v mobilu, aby si mohl všechno vyfotit a udělat si tak věčnou památku (alespoň do doby, než mu mobil ukradnou).
Jan Flaška
