POESIE

Pro delší zimní večery

Bratře, mohu ti dát radu?

Neztrácej už čas otázkami, zda Bůh existuje.

Sama skutečnost se postará o to, aby ti to všemi způsoby sdělila. Vše, co existuje, ti to neustále opakuje.

A pokud to nevidíš, znamená to, že jsi slepý,

a jestli to neslyšíš, svědčí to o tom, že jsi hluchý.

Už se nenamáhej, je to zbytečná práce.

Snaž se jej dotknout; jeho se lze dotknout v lásce.

Miluj, a všechno se stane logickým, snadným, pravdivým.

Můžeš se ho dotknout přímo v noci kontemplace, kdy se zjeví tvé milující pasivitě.

Můžeš se ho dotknout nepřímo tím, že budeš opravdově a nezištně sloužit jeho tvorům.

Ale bez lásky to nejde.

Více v knize:

Carretto C., Hledal jsem a nalezl jsem (s. 90-91)

Problém Boha je problémem dorozumívání.

Sdělování (spojení, dorozumívání) se jmenuje Duch svatý.

Boha odhalujeme v setkání.

To setkání však neprobíhá někde venku, ale v našem vlastním nitru.

Na vrcholu své radosti ze setkání s Otcem Ježíš řekne:

Ty ve mně a já v tobě, abychom byli uvedeni v dokonalost jednoty (srv. J 17,21-22).

Co je vše ostatní ve srovnání s Nejvyšším?

„Sláma," řekne Tomáš.

„Nic," řekne svatý Jan z Kříže.

A tutéž možnost dává také nám, když nám slibuje svého Ducha. A aby nás přesvědčil, řekne nám pravdu, která je snad tou vůbec nejhlubší zkušeností, jakou lze o Bohu učinit: „V onen den se mě nebudete již na nic ptát." (J 16,23)

Nikdy dřív bych si nebyl pomyslel, že v životě může nastat takový okamžik. Okamžik tak plný světla, že už nemáš chuť se dál ptát.

Už to není zapotřebí.

V té chvíli je všechno tak jasné, že řekneš jen: To už stačí!

Všechno je tak radostné, že mu řekneš jen: Děkuji!

Ano, všechno je jeden, všechno jsou tři.

Říká se, že tajemství Nejsvětější trojice je nepochopitelné, a snad tomu tak opravdu je!

A přece je tak prosté, když ho žiješ!

Když ho zakoušíš, není nic, co by bylo jasnější a pravdivější.

Čím by byl Otec bez Ježíše?

A čím by byl Ježíš bez Otce?

A kde by byla plnost a láska bez Ducha, který je spojuje? Který ze tří činí jedno?

Zamysleli jste se někdy nad Ježíšovým výkřikem v noci? Nad jeho modlitbou v poušti či v Getsemanech?

Kdyby nebylo Otce, který mu odpovídá, co by mu vlastně zbylo - a co by zbylo nám?

Jak hrozná by musela být osamělost Boha uzavřeného do své děsivé jednoty!

Avšak Ježíš vykřikl a Otec mu odpověděl. A jejich věčná jednota, to je Láska.

Carretto C., Hledal jsem a nalezl jsem

Darwin vysvětlil největší záhadu biologie, totiž zjevnou existenci účelných vlastností organismů. Myšlenka je vlastně prostinká – účelnější vlastnosti mají větší šanci převládnout, protože zvyšují pravděpodobnost přežití a rozmnožení svého nositele. Všudypřítomnou účelnost pozorujeme zkrátka proto, že neúčelnost se neudrží tak dlouho.

Uveďme si nyní několik příkladů (účelných vlastností) pro homo sapiens:

Sedm mrtvých a 45 těžce raněných lidí mají na svědomí bouřky, které se v noci na včerejšek přehnaly Polskem. (sklon července 2009)

Při nepodařeném přistání letadla v severovýchodním Íránu včera zahynulo nejméně 30 lidí a dalších 20 utrpělo zranění. Nehoda se stala devět dní po letecké katastrofě na severu Íránu, při níž zahynulo všech 168 osob ze zříceného letadla.

On zahynul v domě, který se zřítil do jezera * Ona přežila – měla právě noční službu na klinice Před devíti měsíci se Imke a Thomas Holzapfelovi vzali. Zvelebovali dům v Nachterstedtu, těšili se na potomky, Jediná noc pohřbila jejich budoucnost.

Pandemie takzvané prasečí chřipky je stále v raném stadiu, i když například v Británii bylo jen za minulý týden oznámeno kolem sto tisíc nových případů nákazy a USA již překročily milión případů.

Ještě horší je pandemie šíření poplašných zpráv, které se tváří jako objektivní…

Nejméně šest lidí včera zahynulo u souměstí Kaštela nedaleko jihochorvatského Splitu, kde vykolejil rychlík. Podle chorvatské televize bylo dalších asi dvacet lidí těžce zraněno, desítky dalších mají zranění lehká.

Atentátníci, kteří minulý pátek zaútočili v Jakartě na hotely Marriott a Ritz-Carlton, měli připravenou třetí nálož.

Nejméně 21 obětí si včera v poledne vyžádala čelní srážka linkového autobusu s cisternovým nákladním vozem u Rostova na Donu

List China Daily bije na poplach: čínští hodnostáři různých úrovní se na banketech upíjejí k smrti. A hned poukazuje na případy z posledního týdne, kdy po požití nadměrného množství alkoholu jeden vysoký činitel zemřel a druhý je v kómatu.

Německá prokuratura vyšetřuje nejméně 480 lékařů a lékárníků, kteří se nechali korumpovat farmaceutickým průmyslem, zejména přijímáním iPodů a LCD televizorů, za to, že výrobcům léků přivádějí nové pacienty.!!!!!!!!!!!!!!

Na cigarety se stále píše, že škodí… ale kdy se to konečně napíše na bouřky, letadla, léky, auta…?

Zapomeňte na rychlé vozy a dobrodružství s divokými ženami. Hospodářský pokles změnil způsob života mnoha mladých mužů, pro něž se hlavními prioritami stávají stabilita a jistota v práci i doma v rodině.

Kde nepomáhá svědomí, stará se krize. Hle, hle…

Zvolna se ocitáme v novém, netušeném světě. Zvykli jsme si na „sobecké geny“ a jejich konflikty; je na čase si zvyknout také na sobecké buněčné linie žijící v našich tělech a prosazující zájmy bůhvíkoho. Nedávno jsme koneckonců s překvapením zjistili, že existují i nakažlivé linie rakovinných buněk, které neumírají se svým hostitelem – a v případě psího pohlavního tumoru to tak patrně dělají už tisíce let. Známe už i brouka, který klade vajíčka do muších larev, ale dává si pozor, aby neosídlil hostitele napadené blízce příbuznými jedinci, a to zvláště příbuznými z otcovy strany.

Co se dovíme příště, to aby se člověk až skoro bál. (Vesmír, červenec)

Největší a nejmodernější optický infračervený teleskop na světě uvedli včera po dvouletém testování do provozu španělští vědci na kanárském ostrově La Palma.

Na 15 měsíců včera odsoudil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) srbského ultranacionalistu Vojislava Šešelje za pohrdání soudem.

Ve výzkumném středisku v jihozápadní čínské provincii S’-čchuan se včera narodila první panda na světě počatá uměle ze zmrazeného spermatu. Mládě, které vypadá zdravě, porodila 11letá panda Jojo.

Čtyřiačtyřicet lidí včera pozatýkala policie v americkém státě New Jersey pro podezření z praní špinavých peněz, obchodování s lidskými orgány a politické korupce. Jsou mezi nimi tři starostové, dva poslanci a několik rabínů, informoval list The New York Times (NYT).

Dvě dosud neznámé klavírní skladby Wolfganga Amadea Mozarta (1756–91) objevili pracovníci mezinárodní nadace Mozarteum v Salcburku.

Nový Zéland, respektive jeho Jižní ostrov, je nyní o 30 centimetrů blíž Austrálii. …s tím, že se o to postaralo masivní zemětřesení z minulého týdne o síle 7,8 stupně Richterovy stupnice.

Jakého otřesu je třeba, abychom se sblížili, my lidé? (Bonusová otázka pro paní učitelku Mgr. E.F. z HnN.)

Čínská oficiální politika jedna rodina jedno dítě dostala další trhlinu: finanční metropole Šanghaj nabádá „vhodné manželské páry“, aby měly děti dvě. Bojí se stárnutí populace.

Nezáří jen světlušky. I naše tělo vydává nepatrné množství světla. Oko je ale nezachytí – k odhalení lidského záření museli japonští vědci použít supercitlivé kamery.

Finanční nouze donutila Ekvádorku (28) žijící ve španělské Valencii, aby nabídla k internetové dražbě své panenství. Získané prostředky chce použít na léčení své nemocné matky v Ekvádoru, protože nemá žádnou jinou možnost, jak sehnat potřebné peníze.

Na českých silnicích přibývá motorek, ale také mrtvých – jen za první dva týdny prázdnin zahynulo dvanáct motocyklistů. ( na tisíc dopravních nehod připadá třicet osm usmrcených motorkářů, dvacet cyklistů a sedm řidičů osobních aut. Téměř každý desátý usmrcený v roce 2008 byl motorkář.)

Potíž je pouze, co dnes vybrat, když se dostal do módy antikatolicismus pod příbojem úspěchu Dana Browna a antiklerikalismus nabral vytříbené tóny svazků Corrada Augiase. Avšak pro německého historika Michaela Hesemanna je na čase smečovat míč na pole předem zaujatých kritik církve a strhnout masku antikatolicismu, který se stal „antisemitismem intelektuálů.“ Hesemann, který je autorem eseje o nápisu na Kristově Kříži „Titulus Crucis,“ jenž vyvolal ostrou diskusi exegetů, se vrací do knihkupectví svým posledním dílem „Proti církvi, černé legendy a lži.“ Historik z Düsseldorfu v něm do hloubi analyzuje „černé legendy“ o katolících během posledních dvou tisíciletí.

Masakry křižáků, mučení inkvizice, hon na čarodějnice, Pius XII. jako „Hitlerův papež.“ Které z těchto obvinění církve je nejnepravděpodobnější?

„Černá legenda,“ která dosud způsobuje značnou škodu, je propagandistické tvrzení, že Pius XII. byl „papežem, který zůstal mlčet během holocaustu.“ V Sovětském svazu a komunistických zemích střední a východní Evropy vládlo přesvědčení, že toto obvinění pochází z dezinformačního oddělení KGB, které mělo oslabit nebývalý obdiv a díky Piu XII. za pomoc Židům i ostatním obětem nacismu. „National Rewiev z New Yorku uveřejnil 25. ledna 2007 úřední zprávu generála rumunských tajných služeb Securitate Ion Mihai Pacepa, který odhalil, že k celé kampani proti Piu XII. dal v roce 1962 příkaz Chruščov; tento přísně tajný důvěrný plán připravili soudruzi Šlupin - hlava KGB a Kiričenko - člen politbyra. Do celé akce byla zapojena rumunská DIE, tajná informační služba, jejíž hlavou byl právě Pacepa. Dezinformační kampaň měla krycí název „Seat 12“. (Podrobnosti o celé ostuzecí kampani jsou uvedeny v knize Michaela Hesemanna „Contro la Chiesa“, str. 311-316.)
Nebo že to byl „Hitlerův papež.“ Nelze si představit horší překroucení pravdy. Eugenio Pacelli, než byl zvolen Petrovým nástupcem, který přijal jméno Pius XII., byl apoštolským nunciem v Mnichově a Berlínu a byl svědkem Hitlerova vzestupu k moci. Jako státní sekretář vedl s nacisty v roce 1933 jednání vedoucí k uzavření konkordátu. Tento muž, který se v roce 1939 stal papežem, znal Hitlera i nacisty a byl vůči nim, jejich ideologii i praxi od počátku naplněn odporem. Definoval nacismus jako „největší herezi naší doby“ a vpálil Hitlerovi znamení „v podstatě zlá osoba.“

Více na: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11557

Lubomír Kobrle patří k vyhledávaným psychoterapeutům, ale jeho zázemí je dost neobvyklé – většinu svého života pracoval jako profesionální hasič. V rozhovoru uvažuje o tom, jak dvacet let svobody proměnilo českou společnost. Jak se přihodí, že se z psychologa stane hasič? Ono to bylo původně naopak. Studoval jsem počátkem 70. let gymnázium a znechutil mě školský systém. Začínala normalizace a také jsem cítil, že ten systém prefabrikované vzdělanosti a přemíra informací zabíjí veškerou tvořivost. Po maturitě jsem strávil tři měsíce ve slovenských horách, byl to pro mě takový iniciační zážitek. Chtěl jsem pást kozy, ale to se ukázalo jako poměrně naivní představa, tak jsem se různě protloukal, občas neměl co jíst… Když jsem se vrátil, věděl jsem, že nechci mít nic společného s...

Ars poetica

J. L. BORGES

*Jakmile se octnu před prázdnou stránkou, mám pocit, že si musím literaturu znovuobjevovat.

*Kniha není nesmrtelný předmět, ale příležitost pro krásu.

*Dát knihu nevědomému je jako dát nůž dítěti…

*Lidé zaměňují zakoupení knihy se zakoupením jejího obsahu…

*Máme-li chestertonovskou náladu, je to jedna z nejlepších…

*Definovat (něco) můžeme, nevíme-li o tom nic…

*Hudba je jazyk, který můžeme použít a kterému můžeme rozumět, ale nemůžeme jej přeložit.

*Slova slouží každodennímu styku…básník z nich vytváří cosi opojně divotvorného…

*Poesie nečaruje, spíše přivádí jazyk k jeho původnímu zdroji…

*Jedna z básnických metod používá obvyklá slova a nějak je činí neobvyklými, jiný způsob vytváří třpytobrány ze slonokosti…

*Všechny anekdoty jsou apokryfní

*Štěstí čtenáře je

Bonus:

Z hlediska obecného vývoje lidského vnímání světa je možná úplně nejdůležitější Darwinova vize evolučního příběhu jakožto něčeho, co spojuje dějiny světa s životem jednotlivců. Evoluční příběh probíhá v kosmickém měřítku (nepřetržitá řada rození nás spojuje s organismy, které tu byly před dobou řádově srovnatelnou se stářím vesmíru), ale to, co v něm rozhoduje, jsou záležitosti kolem přežití a rozmnožení individuí, tedy věci, které hrají hlavní roli v každém individuálním životě. Darwin tak po způsobu nejstarších mýtů propojil život, snažení, tápání, úspěchy a neúspěchy jedinců s příběhem vskutku kosmickým. Uznání role jedinečnosti, spočívající v tom, že každá odchylka se může stát vzorem zakládajícím novou evoluční linii, bylo ve své době něčím zcela neobvyklým; tehdy se totiž uvažovalo v pojmech obecných kategorií (typů, vzorů) a na druhé straně individuálních nezajímavých nahodilostí. Tuto dichotomii Darwin zrušil.

Hledání smyslu jevů ve světle historie je přesně to, co postdarwinovská biologie činí. Darwinovo dědictví tedy nelze redukovat jen na přirozený výběr či přeměnu druhů na jiné druhy. Jde mnohem spíše o grandiózní vizi povahy světa, kde každá jednotlivá věc a každý individuální příběh má svůj smysl, přičemž tento smysl lze zahlédnout a pocítit. Asi nejlépe to vyjádřil sám Darwin v posledním a nejslavnějším odstavci Původu druhů: „Je zajímavé pozorovat spletitou výspu, pokrytou mnoha rostlinami četných druhů, s ptáky zpívajícími na keřích, různým poletujícím hmyzem a červy, provrtávajícími vlhkou půdu, a uvažovat o tom, že tyto důmyslně vytvořené formy, od sebe tak odlišné a tak složitě závislé jedna na druhé, vznikly všechny na základě zákonů působících v našem okolí. […] V přírodě tak z války, hladu a smrti přímo plyne nejušlechtilejší věc, kterou jsme schopni pochopit, totiž vznik vyšších živočichů. Shledávám určitou velkolepost v tomto pohledu na život, jehož četné schopnosti byly původně vdechnuty Tvůrcem do několika málo forem, či dokonce do jediné formy, a v tom, že se za obíhání naší planety v souladu s neměnným gravitačním zákonem z tak prostých počátků vyvíjely a stále ještě vyvíjejí nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné formy života.“

...podobně jako latinští učenci: „ira furor brevis" - hněv je krátké šílenství, záchvat šílenství. Děj Iliady skutečně není příliš okouzlující - představa hrdiny, který mrzutě sedí ve stanu s pocitem, že se k němu král nezachoval spravedlivě, pak vyrazí do boje kvůli osobní pomstě, protože jeho přítel padl, a nakonec pošle mrtvolu muže, kterého zabil, jeho otci.

Avšak (možná už jsem to říkal; určitě ano) básníkův záměr snad není tak důležitý. Dnes je důležité to, že ačkoli si Homér možná myslel, že vypráví tenhle příběh, ve skutečnosti vyprávěl něco mnohem krásnějšího: příběh muže, hrdiny, který napadne město, o němž ví, že ho nikdy nedobude, ví, že zemře, než to město padne; a ještě dojemnější příběh mužů bránících město, jehož osud je jim znám, město, které je už v plamenech. Myslím, že to je pravým tématem íliady. A lidé opravdu vždycky pokládali za skutečné hrdiny Trojany. Napadne nás Vergilius, ale můžeme si vzpomenout i na Snorriho Sturlusona, který ve svém raném období napsal, že Odin - germánský bůh Odin - je Priamův syn a Hektorův bratr. Lidé hledali příbuznost s poraženými Trójany, ne s vítěznými Řeky. Je to možná tím, že v porážce je vznešenost, která sotva přísluší vítězství.

Vezměme druhý epos, Odysseu. Odysseu lze číst dvěma způsoby. Řekl bych, že muž (či žena, jak se domníval Samuel Butler), který ji napsal, cítil, že jsou to vlastně dva příběhy: Odysseův návrat domů a divy a nebezpečí moře. Bereme-li Odysseu v prvém smyslu, máme představu návratu domů, představu, že jsme ve vyhnanství, že náš skutečný domov je v minulosti nebo v nebi nebo někde jinde, že nikdy nejsme doma. Ale bylo třeba, aby ta plavba po moři a cesta domů byly zajímavé. A tak došlo na všechny ty divy. A už když se podíváme na Tisíc a jednu noc, zjistíme, že arabská verze Odyssey, příběh Sedmi cest Sindíbáda námořníka, není příběhem návratu domů, ale příběhem dobrodružství; a myslím, že ho tak čteme. Když čteme Odysseu, myslím, že cítíme kouzlo, čarovnost moře; cítíme to, co nalézáme v Námořníkovi. Nemá v srdci místo ani pro harfu, ani pro rozdávání prstenů, ani pro rozkoš ze ženy, ani pro slávu světa. Myslí jen na vzduté slané mořské proudy. Máme tedy oba příběhy v jednom: můžeme ho číst jako návrat domů a můžeme ho číst i jako dobrodružný příběh - snad ten nejlepší, jaký byl kdy napsán či zpíván.

Dostáváme se teď ke třetí „básni", která se tyčí vysoko nad nimi: ke čtyřem evangeliím. Evangelia lze také číst dvěma způsoby. Věřící je čte jako podivný příběh člověka, Boha, který se kaje za hříchy lidstva. Boha, který přijímá utrpení - smrt na „hořkém kříži", jak praví Shakespeare. Existuje ještě podivnější interpretace, kterou jsem našel v Langlandovi: myšlenka, že Bůh chtěl vědět všechno o lidském utrpení a že mu nestačilo poznat to rozumově jako Bůh; chtěl trpět jako člověk, s lidskými mezemi. Avšak pokud jste nevěřící (jako mnoho z nás), můžete číst ten příběh jinak. Můžete si představit geniálního člověka, člověka, který si myslel, že je Bůh, a nakonec zjistil, že je pouhý člověk a že Bůh - jeho Bůh -ho opustil.

Dalo by se říci, že po mnoho staletí tyto tři příběhy -příběh Tróje, příběh Odysseův a příběh Ježíšův - lidstvu stačily. Lidé si je vypravovali pořád znovu, zhudebňova-li je, malovali je. Lidé je mnohokrát znovu převyprávěli, přesto ty příběhy trvají stále, donekonečna. Můžete si představit, že je za tisíc nebo za deset tisíc let někdo napíše znovu. Ale v případě evangelií je tu rozdíl: Kristův příběh se podle mě nedá vyprávět lépe. Byl mockrát zopakován, přesto si myslím, že například těch pár veršů o tom, jak Krista pokoušel Satan, je silnějších než celé

čtyři knihy Miltonova Ráje získaného. Zdá, se, že Milton neměl vůbec představu, jaký byl Kristus člověk.

Máme tedy tyto příběhy a také fakt, že lidé nepotřebovali příliš mnoho příběhů. Řekl bych, že Chaucera ani nenapadlo vymýšlet příběh. Nemyslím, že by lidé dřív byli méně nápadití než dnes. Myslím, že měli pocit, že když příběhu dodají nové odstíny - jemné odstíny -, úplně to stačí. Kromě toho to básníkovi usnadňovalo situaci. Jeho posluchači nebo čtenáři věděli, o čem bude mluvit. A tak dokázali postřehnout všechny odlišnosti.

V eposu - evangelia můžeme pokládat za jakýsi božský epos - nalezneme všechno. Ale poezie se, jak jsem řekl, rozštěpila; na jedné straně zůstala lyrická báseň a elegie a na druhé vyprávění příběhu: román. Jsme skoro v pokušení pokládat román za úpadkový epos navzdory takovým autorům, jako je Joseph Conrad a Herman Melville. Neboť román se vrací ke vznešenosti eposu.

Zamyslíme-li se nad románem a eposem, máme sklon se domnívat, že hlavní rozdíl spočívá v rozdílu mezi veršem a prózou, rozdílu mezi zpíváním o něčem a tvrzením něčeho. Já však myslím, že je tu větší rozdíl. Spočívá v tom, že v eposu je nejdůležitější hrdina - muž, který je vzorem pro všechny ostatní. Zatímco, jak tvrdil Mencken, podstatou většiny románů je zhroucení člověka, úpadek osobnosti.

To nás přivádí k další otázce: Co si myslíme o štěstí? Co si myslíme o porážce a o vítězství? Když dnes lidé mluví o šťastném konci, myslí tím pouhé podbízení se publiku nebo komerční prostředek; myslí tím cosi umělého. Avšak po staletí lidé dokázali upřímně věřit ve štěstí a ve vítězství, ačkoli vnímali zásadní vznešenost porážky. Když například lidé psali o Zlatém rounu (což je jeden z dávných příběhů lidstva), čtenáři a posluchači od začátku cítili, že poklad bude nakonec nalezen.

Když se dnes někdo pokusí o dobrodružství, víme, že skončí nezdarem. Když čteme - teď mě napadá příklad, který obdivuji - Listiny Aspernovy, víme, že se listiny nikdy nenajdou. Když čteme Kafkův Zámek, víme, že se ten člověk do zámku nikdy nedostane. Vlastně tedy ve skutečnosti nevěříme ve štěstí a úspěch. A to je možná jeden z neduhů naší doby. Myslím, že Kafka měl podobný pocit, když chtěl, aby jeho knihy byly zničeny: opravdu chtěl napsat šťastnou a vítěznou knihu a cítil, že to ne-odkáže. Mohl ji samozřejmě napsat, ale lidé by vycítili, že neříká pravdu. Nikoli pravdu faktickou, ale pravdu svých snů.

Někdy koncem osmnáctého či začátkem devatenáctého století (není nutné, abychom se pouštěli do debaty o datech) si lidé začali příběhy vymýšlet. Možná by se dalo říci, že to začalo Hawthornem a Edgarem Allanem Poem, vždycky ovšem najdeme předchůdce. Jak řekl Ruben Darío, v literatuře nikdo není Adam. Přesto však právě Poe napsal, že povídka by se měla psát kvůli poslední větě a báseň kvůli poslednímu verši. To se zvrhlo v povídku s pointou a v devatenáctém a dvacátém století lidé vymysleli nejrůznější zápletky. Ty zápletky jsou někdy velice chytré. Pokud se jenom vypravují, jsou vynalézavější než zápletky eposů. Přesto však cítíme, že jsou jaksi umělé - nebo spíše triviální. Vezmeme-li dva případy - třeba příběh doktora Jekylla a pana Hydea a román nebo film jako například Psycho -, pak je možná zápletka toho druhého vynalézavější, ale cítíme, že za Stevenso-novou zápletkou je něco víc.

Vrátíme-li se k myšlence, o níž jsem mluvil na začátku, že existuje omezené množství zápletek, měli bychom se možná zmínit o knihách, jejichž těžiště nespočívá v jedné zápletce, ale ve střídání, v proměňování mnoha zápletek. Mám na mysli Tisíc a jednu noc, Zuřivého

Rolanda a tak dále. Mohli bychom doplnit také téma prokletého pokladu. Nacházíme je v Sáze o Nibelsunzích a možná na konci Béowulfa: představa pokladu, který přináší zlo těm, kdo jej naleznou. Tady se snad dostáváme k myšlence, kterou jsem se snažil rozvést v minulé přednášce o metafoře - k myšlence, že všechny zápletky možná odpovídají jen několika vzorcům. Lidé dnes samozřejmě vymýšlejí tolik zápletek, že nás to oslepuje. Ale tento záchvat vynalézavosti možná opadne a pak třeba zjistíme, že to množství zápletek jsou pouze různé podoby několika základních dějů. O tom já zde však hovořit nebudu.

Za povšimnutí stojí ještě další fakt: básníci jako by zapomínali, že v jistých dobách bylo vyprávění příběhu zásadní a že vyprávění příběhu a recitování veršů se nepovažovalo za dvě různé věci. Člověk příběh vyprávěl a zpíval a jeho posluchači to nechápali jako dvojí úkol, ale spíše jako úkol, který má dvě roviny. Nebo možná neměli ani pocit, že má dvě roviny, ale chápali to celé jako jednu základní věc.

Ted se dostáváme do našich časů a zjišťujeme tuto podivnou okolnost: máme za sebou dvě světové války, a přesto z nich nepovstal žádný epos; snad kromě Sedmi sloupá moudrosti. V Sedmi sloupech moudrosti shledávám řadu epických kvalit. Ale tu knihu ruší to, že hrdina je zároveň vypravěč, takže se občas musí snižovat, musí se zlidšťovat, musí být příliš věrohodný. Jinými slovy musí se uchylovat k romanopiseckým uskokům.

Existuje ještě jedna kniha, dnes už úplně zapomenutá, kterou jsem četl myslím v roce 1915 - román Oheň od Henriho Barbusse. Autor byl pacifista; byla to protiválečná kniha. Ale tu knihu nějak proťal epos (vzpomínám si na velmi krásný popis bodákového útoku). Dalším autorem, který měl smysl pro epos, byl Kipling. Dokazuje to v nádherné povídce „Sáhibova válka". Ale stejně jako se Kipling nikdy nepokusil o sonet, protože si myslel, že by ho to odcizilo čtenářům, nikdy se nepokusil o epos, i když by byl mohl. Vybavuje se mi také Chesterton, který napsal „Baladu o bílém koni", báseň o bojích krále Alfréda s Dány. Najdeme zde zvláštní metafory (nechápu, jak jsem na ně mohl minule zapomenout!), například „mramor jako pevný měsíční svit", „zlato jako zmrzlý oheň", kde se mramor a zlato přirovnávají k ještě elementárnějším věcem. K měsíčnímu svitu a k ohni, a nejen k ohni, ale ke kouzelnému zmrzlému ohni.

Lidé jaksi hladoví a žízní po epice. Mám pocit, že epika je jednou z věcí, které člověk potřebuje. Nakonec (a může to znít jako určitý antiklimax, ale je to fakt) zásobí svět epikou Hollywood. Když se lidé na celém světě dívají na western - sledují mytologii jezdce, pouště, spravedlnosti, šerifa, střílení a tak dále -, myslím, že to na ně působí epickým dojmem, ať už to vědí, nebo ne. Vědět koneckonců není důležité.

Nechci teď prorokovat, protože takové věci jsou nebezpečné (i když se mohou vyplnit až za dlouho), ale myslím, že kdyby se vyprávění příběhu a zpívání veršů dalo znovu dohromady, mohlo by se stát něco velice důležitého. Možná to přijde z Ameriky - protože, jak všichni víte, Amerika má etický smysl pro dobré a zlé. Možná mají stejný smysl i v jiných zemích, ale myslím, že to tam není tak očividné jako tady. Kdyby se to podařilo, kdybychom se dokázali vrátit k eposu, dosáhli bychom něčeho významného. Když Chesterton napsal „Baladu o bílém koni", měla kladné recenze a podobně, ale čtenáři si ji neoblíbili. Když myslíme na Chestertona, vybaví se nám sága o otci Brownovi, nikoli tato báseň.

Borges; 38-43